Čím je ovlivněna “česká” obchodní kultura?
Všichni víme, že kultura je soubor většinou nepsaných pravidel, kterými se daný národ řídí. Kultura je výsledkem působení historických, náboženských nebo také geografických vlivů.
Jaké kulturní vlivy se podepsaly na tom, co považují Češi za důležité a jaké hodnoty tedy mají? Kde většinou vzniká konflikt s kulturami, které mají jiné hodnoty?
Na českém hodnotovém žebříčku je vidět hluboký vliv křesťanství, který naši společnost modeluje už více než tisíc let. Dodržování dohod, pravdomluvnost nebo úcta k člověku bez ohledu na to, zda patří do mých rodinných nebo vztahových kruhů, to vše nám dalo křesťanství. Tyto hodnoty ovšem nejsou všude samozřejmé, to zjistíte sami, když vyrazíte za hranice Evropy.
Ale vliv na českou hodnotovou strukturu nemá jen křesťanství, ale také historie. Zvláštním rysem české společnosti je kontroverzní vztah k autoritám, kdy autoritu jako takovou ve vztazích docela potřebujeme, na druhou stranu jí většinou opovrhujeme. Proč tomu tak je? Zřejmě to bude naší dávnou i nedávnou minulostí, kdy Češí bylo okupování ze strany mocnějších a větších národů.
Na chování, a tedy i kulturní hodnotový systém Čechů má určitě vliv také etnicita. Češi jsou Slované a být Slovan to znamená více vztahovosti, méně přímosti v komunikaci, o něco nižší orientaci na práci a úkoly ve prospěch orientace na lidi.
Můžeme podezřívat historii, náboženství nebo geografii z toho, že má zásadní vliv na to, proč jsou některé kultury více demokratické nebo více velitelské. Vezměte si třeba Čínu, která je konfuciánská země. Co to znamená? To znamená, že velká část kulturních hodnot pochází z konfuciánství, staré čínské praktické filozofie. A konfuciánství je doslova posedlé hierarchií. Už samotný Konfucius definoval několik základních vztahů, které ve společnosti najdete (například vztah mezi otcem a synem, manželem a manželkou) a na těchto několika modelových vztazích popsal svým následovníkům, kdo je v nich ten nadřízený a podřízený.
Srovnejme si to pak s evropským kulturním dědictvím a myšlenky na to, že demokracie má být tím správným způsobem, jak efektivně a spravedlivě spravovat věci veřejné. Takové názory najdeme už u starořeckých filozofů, byť jejich reálná aplikace do otázek státní správy se datuje až na konec 18. století.
Jak si zasloužit respekt u svých podřízených? Každý nadřízený čerpá z mnoha zdrojů autority. Ty jsou právě elementy jako schopnosti, dovednosti, inteligence, ale také třeba věk nebo postavení. Čím víc jich máte, tím přirozeněji vás budou podřízení následovat.
Ale aby v tom nebyl háček různé kultury přisuzují různým z těchto atributů autority jinou váhu. V každé kultuře tak budou mít podřízení větší respekt k šéfovi, který je například starší, než oni sami, ale v různých kulturách bude zrovna na tuto hodnotu dán jiný důraz.
Zjednodušeně lze říci, že velitelské kultury jsou takové, které dávají největší důraz na ty vlastnosti, které šéf má bez ohledu na to, zda se o ně zasloužil. Vezměte si třeba stáří. Nikdo se nemůže osobně zasloužit o to, aby zestárnul (často bychom si spíše přáli opak). Nebo inteligence – ta je do jisté míry neměnná a souvisí s genetikou a určitým prvkem štěstí. Nebo vás sociální status – jestli jste z dobré rodiny, nebo ne. O to jste se také nemohli zasloužit.
Můžeme tak říct, že respekt vůči šéfovi je ve velitelské kultuře dán tím, čím šéf je bez ohledu, na jeho zásluhy.
Jak je to s demokratickou kulturou? Většina pracovníků z demokratických kultur bude také respektovat šéfa, který je inteligentní, starší atd., ale nebudou to pro ně ty klíčové zdroje autority. Klíčové bude, zda takový šéf dokáže podřízeným ukázat, že je pro roli vhodný člověk.